I. p ř i j í m á k návrhu zákona o distribuci a prodeji denního tisku stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády dle bodu I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
Doc. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
Příloha k usnesení vlády ze dne 14. července 1993 č. 382
S t a n o v i s k o
vlády České republiky
k návrhu zákona o distribuci a prodeji denního tisku
/tisk č. 408/
Vláda České republiky na svém zasedání dne 14. července 1993 projednala a posoudila poslanecký návrh zákona o distribuci a prodeji denního tisku /tisk č. 408/. Vláda s předloženým návrhem zákona nevyslovila souhlas z těchto důvodů .
1. Úprava obsažená v navrhovaném zákoně znamená neodůvodněné prolomení základních principů obchodního podnikání, jimiž se jinak řídí vztahy mezi podnikateli distribuční sítě, včetně vydavatelů. Zavedená kontraktační povinnost mezi vydavateli a distributorem a mezi distributorem a prodejci (viz § 4 odst.l, 5 písm.a) a § 7 odst.2 písm.b) návrhu) ruší pro tržní ekonomiku základní princip smluvní volnosti a rovnosti stran. Podstatným způsobem se rovněž omezuje vliv soutěže na rozvoj vlastní distribuční sítě. Navrhované direktivní zásahy do podnikání v oboru distribuce a prodeje tisku nejsou přitom podloženy analýzou současné situace v této oblasti.
2. navrhované řešení, tj. direktivní řízení subjektů distribuční sítě, je p předloženém návrhu výlučné odůvodňováno požadavky na zachování principů ústavního práva - svobody tisku a práva na informace. Tato argumentace jevšak zjevné nesprávná. Ústavní principy jako je svoboda tisku a právo na informace, mají zcela jiný obsah a význam,než které Jsou jim připisovány v důvodové zprávě návrhu. Tyto svobody neslouží a nemohou sloužit pro právní řešení konkurenčních problémů podnikatelů, v daném případě vydavatelů denního tisku. Tím se zároveň problematizuje celá navrhovaná právní úprava. Nelze totiž přehlédnout, že přijetím této úpravy by došlo k prolomení jiných základních právních principů, zejména rovnosti podmínek podnikání pro všechny podnikatele , což je stěžejní princip obchodního práva. Uznat takové zásahy do svobody podnikání lze jen tam kde to diktují skutečné a verifikovatelné potřeby vyplývající z ústavního pořádku.
3, Návrh je nepřímou novelizací několika platných právních úprav, zejména kompetenčního zákona a živnostenského zákona, což při aplikaci jeho jednotlivých ustanovení v praxi vyvolá řadu nejasností.
Konkrétně:
a) Kontrolu nad dodržováním navrhovaného zákona a oprávněník ukládání pokut za porušení povinností svěřuje návrh ministerstvu pro hospodářskou soutěž ( viz § e a 9). Přitom toto ministerstvo je podle § 14 zákona ČNR č. 2/1969 Sb .,o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů,ústředním orgánem státní správy pro podporu hospodářskésoutěže a ochranu proti jejímu nedovolenému omezování. Je opomenut § e citovaného kompetenčního zákona, který stanoví že ústředním orgánem státní správy pro věci tisku je ministerstvo kultury.
b) Realizace návrhu bude v praxi znamenat, že distributoři a prodejci, jako podnikatelé, budou podléhat dvojímu kontrolnímu režimu. Jednak režimu upravenému v § e a 9 návrhu, kde se působnost svěřuje ministerstvu pro hospodářskou soutěž, a souběžné i režimu upravenému zákonem Č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, kde působnost je svěřena příslušným živnostenským úřadům.
4. Navrhovaná právní úprava má řadu legislativních nedostatků. Jde zejména o nepřesné definice pojmů v zákoně používaných ( § 2 ), o absenci úpravy práv a povinností při výkonu kontroly ( § 7) a neúplnou úpravu ukládání sankcí ( § 9). Návrh má spíše charakter prvotní představy o normativním vyjádření uvažovaných regulačních opatřeních při distribuci a prodeji tisku a není komplexně dořešen. 0 tom svědčí zejména text navrhovaného § 4, kterým se řešení stěžejního problému, tj. způsob výběru výlučného distributora a vymezení území, v němž má působit, přesouvá ze zákona do podzákonného právního předpisu, který má vydat vláda. Takový postup je v rozporu s Č1. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jediné zákon může stanovit omezení pro výkon urČitých povolání nebo činností.