Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 1997 > 1997-06-25

   

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 25. června 1997 č. 380 + P

k poslaneckému návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
(sněmovní tisk č. 210)

Vazba na záznam z jednání vlády:

V l á d a

I. p ř i j í m á k návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 210), stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;


II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Provede:

předseda vlády

Předseda vlády
prof. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.

Příloha k usnesení vlády ze dne 25. června 1997 č. 380

S t a n o v i s k o

vlády k návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
(sněmovní tisk č. 210)

Vláda na jednání své schůze dne 25. června 1997 projednala a posoudila návrh na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 210), a vyjádřila s tímto návrhem n e s o u h l a s z dále uvedených důvodů.

1. Smyslem ustanovení platné právní úpravy je vyloučit z dalšího řízení před Ústavním soudem návrhy, které nesplňují ani základní předpoklady stanovené zákonem, zbytečně takovým postupem Ústavní soud nezatěžovat, a tak mu umožnit, aby se mohl soustředit na meritorní projednávání ostatních, řádně podaných návrhů. Proto se v § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o Ústavním soudu”), umožňuje, aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání odmítl návrh z důvodů, které jsou zde taxativně stanoveny. V případě návrhů na zrušení právních předpisů nebo jejich částí podle § 64 odst. 1 až 4 zákona o Ústavním soudu je, vzhledem k podrobné úpravě těchto ustanovení, obsah důvodů pro odmítnutí návrhu ve vztahu k § 43 vcelku jednoznačný a nemělo by tedy docházet k jejich chybnému výkladu, a to i když jde o usnesení jediného soudce. Rovněž tak podmínka opodstatněnosti návrhu podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu je vázána na další ustanovení tohoto zákona upravující jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem, které tuto podmínku dále konkretizují. Navrhovaná novelizace zákona o Ústavním soudu by naopak mohla vést k dalšímu, a co do důsledků spornému, zatížení Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že soudce zpravodaj rozhoduje o odmítnutí návrhu usnesením a nikoliv nálezem, není vyloučeno zahájení řízení ve věci na základě nového návrhu, splňujícího stanovené náležitosti (na rozdíl od názoru uvedeného v důvodové zprávě k předloženému návrhu zákona).

2. Po formálně právní stránce by navrhovaná koncepce vyžadovala změnu nejen ustanovení zákona o Ústavním soudu uvedených v návrhu, ale i dalších souvisejících ustanovení. To se týká zejména obecné úpravy působnosti senátů Ústavního soudu, kterou stanoví § 15 odst.1 zákona o Ústavním soudu pro rozhodování ve věci, a kterou by bylo potřeba upravit tak, aby odpovídala navrhovaným změnám. Taková úprava je nezbytná ve vztahu k návrhům, které by dále spadaly věcně do působnosti pléna Ústavního soudu, přičemž vztah senátu a pléna v případě, kdy by senát návrh neodmítl, není rovněž vyjasněn. Bez takovéto návazné úpravy není zřejmé, jak by bylo možno navrhovanou koncepci bezrozporně aplikovat.

3. Nelze argumentovat stanoviskem, uvedeným v důvodové zprávě k předloženému návrhu zákona, že platná zákonná úprava je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. V případech kdy soudce zpravodaj může návrh odmítnout se nejedná o zpochybnění práva na projednání věci, ale o taxativně vymezené formální nedostatky návrhu, které brání tomu, aby se jím Ústavní soud mohl začít zabývat, případně aby mohl věc vůbec řádně posoudit a rozhodnout.