I. p ř i j í m á
k návrhu zákona o zaměstnaneckých radách (tisk č. 2102) stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e
předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
prof. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
Příloha k usnesení vlády ze dne 28. února 1996 č. 152
S t a n o v i s k o
vlády k návrhu zákona o zaměstnaneckých radách
(tisk č. 2102)
Vláda na své schůzi dne 28. února 1996 projednala a posoudila návrh zákona o zaměstnaneckých radách a vyjádřila s tímto návrhem zákona n e s o u h l a s.
Podle návrhu by zaměstnanecké rady zřízené v podnikatelských subjektech měly napomáhat upevňování pracovních vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, chránit hospodářské a sociální zájmy zaměstnanců a sjednocovat podnikatelské a zaměstnanecké zájmy k zajištění prosperity podniku. Toto navrhované pojetí zaměstnaneckých rad vyvolává dojem, že zaměstnavatelé nejsou s to zajistit prosperitu svých podniků a upevňovat pracovní vztahy, odbory nejsou s to chránit zájmy zaměstnanců a mezi zájmem zaměstnanců a zájmem zaměstnavatelů na prosperitě podniku je rozpor, takže musejí být zřízeny zaměstnanecké rady, aby všechny tyto zájmy sjednotily. Tato představa o postavení zaměstnaneckých rad neodpovídá realitě; podnikání v České republice není založeno na kolektivním, ale na soukromém vlastnictví, jež je realizováno v podmínkách tržního hospodářství. K ochraně oprávněných zájmů zaměstnanců slouží svobodně vytvářené odbory. Navrhované pojetí zaměstnaneckých rad je v rozporu s těmito základními principy, promítnutými jak do ústavního pořádku, tak dalších zákonů.
K předloženému návrhu vláda podrobněji uvádí:
1. Navrhovaný rozsah kompetencí zaměstnaneckých rad zasahuje do svobody podnikání. Řada oprávnění zaměstnaneckých rad ( § 2, 7 a násl.) by ve svých právních důsledcích vedla k tomu, že velkou většinu rozhodnutí v zaměstnavatelských a podnikatelských záměrech by management nemohl uskutečnit bez souhlasu zaměstnanecké rady.
2. Na základě navrhovaného zákona by se na pracovištích vytvořil vedle odborů nový subjekt se zastupitelskou funkcí, avšak jeho postavení a působnost by v mnoha směrech byly duplicitní s postavením a působností orgánů odborových organizací. Vzájemné vztahy těchto zastupitelských orgánů přitom nejsou v návrhu dostatečně vyjasněny (srov. § 42 a § 44). Pochybnost vzbuzuje zejména odkaz v § 42 odst. 2 návrhu na zákon č. 120/1990 Sb. Návrh předpokládá, že podle zákona č. 120/1990 Sb. se budou řešit vzájemné vztahy mezi zaměstnavatelskou radou a odborovou organizací, přestože tento zákon upravuje jinou problematiku, a sice vztahy mezi zaměstnavatelskou organizací a odborovými organizacemi, pokud jich působí u téže zaměstnavatelské organizace více.
V této souvislosti působí rozporně i ustanovení § 2 odst. 2 návrhu, podle něhož zaměstnanecké rady dbají, aby se plnily kolektivní smlouvy, avšak v § 42 se jim v souladu se zákonem o kolektivním vyjednávání nepřiznává právo tyto smlouvy uzavírat.
3. Zmínky o cílech Mezinárodní organizace práce uvedené v důvodové zprávě nevedou k závěru, že Česká republika by v zájmu splnění mezinárodních závazků byla povinna zavést institut zaměstnaneckých rad s kompetencemi, které se jim návrhem svěřují. Úmluvy a doporučení Mezinárodní organizace práce totiž neobsahují ustanovení o rozsahu spolurozhodovacích pravomocí zástupců zaměstnanců v takové míře, jaká je obsažena v navrženém zákoně.
Pokud jde o směrnice Evropského společenství týkající se účasti zaměstnanců na řízení podniku, zejména o směrnici č. 94/45 ES z 22. září 1994, o ustanovení podnikové rady anebo o zavedení způsobu informování a slyšení zaměstnanců v podnicích a podnikových seskupeních operujících v rámci společenství, ani ty nedefinují obsah pojmu zástupce zaměstnanců a pravomoce zaměstnavatelských rad. Řešení této problematiky příslušné směrnice ponechávají vnitrostátním úpravám.
Ani skutečnost, že odborová organizovanost zaměstnanců poklesla pod 50 %, jak se to uvádí v důvodové zprávě, vláda nepovažuje za argument vedoucí k nutnosti zákonem zakotvit institut zaměstnaneckých rad.
4. S předloženým návrhem by byla spojena potřeba novelizovat mnohem větší počet zákonů, než to navrhují předkladatelé. Novelizovat by bylo nutno Listinu základních práv a svobod (například článek 11, 26, 27), zásadní novelizaci by bylo nezbytné provést i v obchodním zákoníku, v zákoně o zaměstnanosti, v zákoně o kolektivním vyjednávání, v občanském soudním řádu a v dalších zákonech.
5. Navržená koncepce "soudní ochrany" (§ 41) je neadekvátní navrhované úpravě vztahů mezi zaměstnavateli, zaměstnanci a zaměstnaneckými radami. Zaměstnanecké rady by neplnily úkoly veřejné správy, nevydávaly by žádná rozhodnutí, která by bylo možné přezkoumávat, a proto není důvod podřizovat je správnímu soudnictví.
Ani návrh na opětovné zavedení institutu rozhodčích komisí k řešení sporů mezi zaměstnavatelem a zaměstnaneckou radou (§ 36) vláda nepovažuje za efektivní prostředek. Kromě toho z návrhu vyplývá nelogický závěr, že nedohodnou li se zaměstnavatel a zaměstnanecká rada na předsedovi rozhodčí komise, nemůže komise plnit své funkce.
6. Zcela neprůkazná je argumentace uvedená v důvodové zprávě, že snížení základu daně z příjmů o náklady podnikatele spojené s činností zaměstnaneckých rad (tj. o náklady na početné škály zástupců zaměstnanců a na předpokládanou extenzivní výstavbu sekretariátů) bude několikanásobně vykompenzováno růstem příjmů státního rozpočtu, vyvolaných růstem produktivity práce a efektivnosti podnikání.
Kromě toho vláda upozorňuje, že důvodová zpráva postrádá vyčíslení dopadu navržené právní úpravy na státní rozpočet, který by byl vyvolán tím, že náklady spojené s volbami do zaměstnanecké rady a s činností této rady, by podle návrhu měly být osvobozeny od daně z příjmů.
Pro úplnost vláda poukazuje na řadu legislativně technických nedostatků předloženého návrhu, k nimž například patří:
a) z návrhu zákona není jednoznačně zřejmý zaměstnavatelský subjekt, ve kterém mají být zaměstnanecké rady, resp. zaměstnanečtí důvěrníci voleni. Z textu důvodové zprávy k § 1 vyplývá, že by se návrh nevztahoval na správní úřady, soudy, armádu, ale ani například na církve a náboženské společnosti či nadace; v normativní části návrhu zákona to však uvedeno není. Z § 4 návrhu naopak vyplývá, že pojem zaměstnavatel by zahrnoval všechny zaměstnavatele, tedy i správní úřady. V tomto směru je návrh zákona rozporný;
b) nejasný obsah mají i samotné pojmy "zástupce" a "zastupovat". Oprávnění svěřované zaměstnavatelským radám není možné zahrnout pod pojem "zastupování" zaměstnanců tak, jak je tento pojem obecně chápán. Nejasná je i právní povaha zaměstnanecké rady jako "zástupce" ve vztahu k partnerům smluvního pracovněprávního vztahu;
c) návrh zákona přes podrobný popis volební procedury neřeší situaci, kdy zaměstnanecká rada nebude zvolena;
d) návrh zákona zavádí i další právně problematické, resp. nejasné pojmy, například "přezkoumání usnesení zaměstnanecké rady soudem", "kancelářský personál", "sociální vyrovnávání", "osazenstvo". Návrh důsledně neužívá pojmu "podnik" a "zaměstnavatel". Zásadní nejasnost vzniká i ohledně "vykonatelnosti" (§ 37 odst. 2) dohod zaměstnavatelské rady a zaměstnavatele;
e) v návrhu zákona není řešena situace, kdy chybným rozhodováním zaměstnanecké rady vznikne zaměstnavateli škoda;
f) navrhovaným oprávněním zaměstnanecké rady neodpovídají povinnosti zaměstnavatele a plnění těch povinností, jež návrh obsahuje (například § 5 a 6), není zajištěno sankčním ustanovením.