o stanovisku vlády ke stížnostem proti České republice u Evropské komise pro lidská práva ve Štrasburku -

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 4. října 1995 č. 567 + P

o stanovisku vlády ke stížnostem proti České republice u Evropské komise pro lidská práva ve Štrasburku

ve věci Jana Jonáše proti České republice, č. 23889/94 ve věci Antonína Nohejla proti České republice a č. 26449/95 ve věci společnosti s ručením omezeným Špaček proti České republice předložených stěžovateli u Evropské komise pro lidská práva ve Štrasburku uvedená v příloze tohoto usnesení;

ministru zahraničních věcí zajistit předání stanovisek vlády uvedených v bodě I tohoto usnesení sekretariátu Evropské komise pro lidská práva ve Štrasburku ve stanovené lhůtě.

STANOVISKO VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY K PŘIJATELNOSTI A OBSAHU STÍŽNOSTI Č. 23063/93 PODANÉ JANEM JONÁŠEM

0.1 Na žádost obsaženou v dopise tajemníka Komise ze dne 6. července 1995 předkládá vláda České republiky následující stanovisko k přijatelnosti a obsahu výše uvedené stížnosti.

0.2 Část I tohoto stanoviska pojednává o skutečnostech případu, Část II popisuje vnitrostátní zákonodárství a praxi, Část III uvádí stanovisko vlády České republiky k přijatelnosti a obsahu stížnosti, a Část IV závěry, které by podle názoru vlády České republiky měla Komise přijmout.

0.3 Co se týče obsahu stížnosti, ať už pojednává o právní či faktické stránce, nic v tomto stanovisku nelze považovat za definitivní a vláda České republiky si vyhražuje právo předkládat ve vztahu ke stížnosti další informace.

0.4 Stejně tak co se týče znění tohoto stanoviska, vyhražuje si vláda České republiky, aby za autentické znění stanoviska určené k další interpretaci byla považována originální verze v českém jazyce a aby překlad do anglického jazyka byl považován za neoficiální.

1.1 Shrnutí skutečností Komisí zmiňuje stěžovatelovo tvrzení, že je mu upíráno právo pokojného užívání majetku, neboť mu zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), údajně neumožňuje zažádat o vrácení svého majetku z důvodu cizího státního občanství. Tím má docházet k porušování práva pokojného užívání majetku zaručeného článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

1.2 Stěžovatel Jan Jonáš byl spolu se svým bratrem Jaroslavem Jonášem do 30. září 1961 spolumajitelem nemovitosti zděděné po otci. Na základě darovací smlouvy z uvedeného data postoupili oba zmíněnou nemovitost tak, jak je definována v úvodu rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 10, československému státu.

1.3 V roce 1974 opustil stěžovatel spolu s manželkou a dvěma dětmi Československo a v témže roce získali všichni státní občanství Spojených států. Stalo se tak na základě jejich svobodného projevu vůle. Právní základ zde představuje tzv. naturalizační dohoda uzavřená mezi Československou republikou a USA v roce 1928 (dále jen "naturalizační dohoda"), která byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 169/1929 Sb.. Od okamžiku nabytí občanství Spojených států se tak stěžovatel dostal pod jurisdikci jiného státu, než je Česká republika. Ve stejném roce byl stěžovatel v nepřítomnosti odsouzen pro nezákonné opuštění republiky s trestem odnětí svobody na tři roky a konfiskací jeho majetku. V této souvislosti upozorňuje vláda České republiky na skutečnost, že zde stěžovatel neposkytl relevantní dokumentaci, zejména pak kopii příslušného rozsudku. Tato dokumentace by mohla mít vliv na další posuzování celého případu.

1.4 V roce 1990 bylo jeho odsouzení ex lege a ex tunc zahlazeno na základě § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci").

1.5 V září 1991 stěžovatelův bratr požádal na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích Bytový podnik pro Prahu 10 o uzavření reivindikační smlouvy ke svému majetku. Dne 7. listopadu 1991 uzavřel Bytový podnik Prahy 10 s bratrem stěžovatele dohodu týkající se restituce domu. Státní notářství smlouvu zaregistrovalo dne 13. května 1992 s tím, že zamítlo žádost stěžovatelova bratra o vydání celé nemovitosti, ale pouze její ideální poloviny, která ve skutečnosti představuje majetek Jaroslava Jonáše.

1.6 Co se týče druhé ideální poloviny nemovitosti, tedy majetku stěžovatele Jana Jonáše, rozhodlo státní notářství nevydat tuto bratru stěžovatele, neboť oprávněná osoba je stále naživu a nikdo nebyl oprávněn vznést restituční nárok za ni. Na tomto místě stěžovatel uvádí, že nemohl uplatnit svůj nárok, protože měl trvalý pobyt v zahraničí a občanství USA. Stěžovatel je oprávněnou osobou z titulu osoby, která v roce 1961 v tísni uzavřela darovací smlouvu. Zákon o mimosoudních rehabilitacích však omezil okruh adresátů, kterým bude v případě, že svůj nárok ve stanovené lhůtě uplatní, vyhověno v jejich žádostech o navrácení majetku, na státní příslušníky České republiky. Tato limitace se dotkla i osoby žadatele.

1.7 Ve shrnutí faktů Komisí se dále uvádí, že Jaroslav Jonáš se proti rozhodnutí státního notářství odvolal k Městskému soudu v Praze, přičemž uvedl, že na základě § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích má oprávněná osoba nárok na vrácení celého majetku, přestože zde mohou být i další oprávněné osoby, které však svůj nárok na základě výše zmíněného zákona neuplatnily. Dle jeho názoru uzavřel s Bytovým podnikem Prahy 10 platnou dohodu o vydání celého domu. Kromě toho stěžovatel nemohl uplatnit restituční nárok sám za sebe, protože neměl na území ČR trvalý pobyt ani její státní občanství. Pokud by bylo bratrovu nároku vyhověno, polovinu z něj by dal stěžovateli.

1.8 Dne 18. ledna 1993 Městský soud v Praze coby odvolací instance přezkoumal rozhodnutí státního notářství, dospěl k závěru, že státní notářství dostatečně zjistilo skutečný stav věci a zaujalo správný právní názor, a potvrdil jeho rozhodnutí. To mj. uvádí i výklad pojmu věc, který se liší od výkladu žadatele Jaroslava Jonáše, což vedlo k zamítnutí jeho podání.

1.9 Nálezem Ústavního soudu ze dne 12. července 1994, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. (dále jen "nález Ústavního soudu"), byla zrušena podmínka trvalého pobytu v České republice pro uplatnění majetkového restitučního nároku na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ten je vzhledem k povaze tohoto případu irelevantní.

1.10 Dne 12. září 1994 požádal stěžovatel ministra vnitra ČR o "navrácení" státního občanství. Na tomto místě považuje vláda České republiky upozornit, že stěžovatel sice v roce 1974 ztratil československé občanství v souvislosti s naturalizační dohodou, avšak v souvislosti pouze nepřímé, neboť tak učinil především na základě své vlastní žádosti, tedy individuálního aktu s plným vědomím účinku ztráty občanství československého.

1.11 Při své žádosti žadatel zjevně nesprávně použil ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (dále jen "zákon o státním občanství"), které umožňuje Ministerstvu vnitra prominutí podmínky nepřetržitého trvalého pobytu na území České republiky po dobu alespoň pěti let podle § 7 odst. 1 písm. a), pokud má žadatel na území České republiky trvalý pobyt a měl v minulosti státní občanství České republiky, popřípadě státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky.

1.12 Dopisem ze dne 18. října 1994 byl stěžovatel informován ministerstvem vnitra, že trvalý pobyt na území České republiky musí žadatel prokázat povolením k trvalému pobytu pro cizince. Platná právní úprava neumožňuje prominout podmínku trvalého pobytu v České republice, ale pouze zkrátit lhůtu pětiletého trvalého nepřetržitého pobytu těm žadatelům, kteří mají na území České republiky povolen trvalý pobyt a současně splňují některou další výslovně uvedenou podmínku, např. že v minulosti byli státními občany České republiky. Stěžovatel byl také ministerstvem informován, že podle dosud platné Úmluvy o naturalizaci pozbude občan USA, který nabude udělením občanství České republiky, své dosavadní občanství USA. Dále byl informován o skutečnosti, že platná právní úprava nabývání občanství České republiky nestanoví jako způsob nabytí občanství jeho tzv. vrácení a proto nelze jeho návrhu vyhovět. Vládě České republiky není známo, zda stěžovatel na základě uvedených skutečností a upozornění dále žádal o občanství České republiky, respektive o povolení trvalého pobytu v České republice.

1.13 Stěžovatel uvádí, že jeho majetek byl zabaven de facto na základě § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, aniž by v této věci proběhlo soudní řízení, tedy aniž by on mohl být v této věci slyšen soudním orgánem. Domnívá se totiž, že nebyl aktivně legitimován pro podání žaloby u českého soudu a soudní řízení by tak v jeho případě bylo bezúspěšné. V této souvislosti se odvolává na článek 6 odst. 1 Úmluvy. Výše uvedenými skutečnostmi dokládá i svoji domněnku, že mu nebylo umožněno použití efektivních opravných prostředků před vnitrostátními soudními orgány. Stěžovatel se pokládá za diskriminovaného na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích z důvodu cizího státního občanství. V této souvislosti uvádí domnělé porušení článku 14 Úmluvy.

2.1 V této části stanoviska si vláda České republiky dovoluje seznámit Komisi s právní normami přijatými zákonodárným orgánem tohoto státu, které se ke stížnosti vztahují.

2.2 Článek 2 odst. 4 úst. zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"):

"(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.".

"(1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon.

a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10,

d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ...".

"1. Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

2. ...; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.".

2.6 Článek 36 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"):

"(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ...".

"(1) Pokud Listina používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky.

(2) Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.

(3) Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.".

2.8 § 3 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"):

"Občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno.".

"(1) Pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945,

b) podle zákona č. 231/1948 Sb., pro zločiny, přečiny nebo přestupky ...neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle § 40, ...

...jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující se zrušují k datu, kdy byla vydána.".

"(1) Zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen "rozhodné období") v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.

(2) Zákon též upravuje podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.".

"(1) Oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky a má trvalý pobyt na jejím území.".

"(1) Povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem ...Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ...jen některé z nich, vydá se jim věc celá.

(2) K vydání vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.

(3) Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Tato dohoda podléhá, pokud jde o nemovitost, registraci státním notářstvím ...".

"(1) Povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát

"(1) Státní občanství České republiky lze na žádost udělit fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky:

a) má na území České republiky ke dni podání žádosti nepřetržitý trvalý pobyt alespoň pět let, ...".

"(1) Ministerstvo vnitra může prominout podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. a), má-li žadatel na území České republiky trvalý pobyt a

c) měl v minulosti státní občanství České republiky, popřípadě státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky, ...".

2.16 Vláda České republiky považuje za nezbytné na tomto místě objasnit Komisi obecnou legislativní praxi České republiky a její dopad na konkrétní okolnosti stěžovatele.

2.17 V úvodu považuje vláda České republiky za důležité upozornit Komisi na skutečnost, že právní nárok Jana Jonáše je odlišný od právního nároku jeho bratra Jaroslava Jonáše. Základní odlišující skutečností je fakt, že zatímco Jaroslav je českým státním občanem, jeho bratr Jan je občanem USA, což vytváří na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích jejich odlišné právní postavení.

2.18 Vláda České republiky proto z výše uvedeného důvodu právní i faktické odlišnosti nepovažuje za vhodné zabývat se nadále věcí Jaroslava Jonáše, který nefiguruje coby stěžovatel. Je nicméně nutné vyjít z objasnění interpretace pojmů "věc", "majetek" a "nemovitost". Terminologie zákona o mimosoudních rehabilitacích používá pojem "věc" k označení individuálního předmětu a "majetek" k označení souboru takových věcí. V předmětné stížnosti, v níž se stěžovatel odráží od konfliktu interpretací v případě žádosti jeho bratra Jaroslava, proto odkazuje vláda České republiky na právní zdůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. Ten potvrdil rozhodnutí státního notářství, když za "věc", která je v tomto případě obsahově shodným pojmem s pojmem "majetek", označuje nikoliv celou nemovitost, ale pouze její ideální polovinu, jíž byl stěžovatel jediným vlastníkem. Neexistovala tudíž další osoba, která by byla v souladu s § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích oprávněna vznést nárok na tuto ideální polovinu nemovitosti.

2.19 Vláda České republiky považuje stížnost Jana Jonáše proti České republice do té míry, pokud pojednává o případu jeho bratra Jaroslava, za irelevantní. Za stejně irelevantní ve vztahu k případu proto považuje i tvrzení Jaroslava Jonáše, že v případě pozitivního uplatnění restitučního nároku k nemovitosti jako celku by její polovinu převedl na svého bratra, stěžovatele Jana Jonáše.

2.20 Jedinou oprávněnou osobou, která by mohla v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích nárokovat vydání věci, je stěžovatel Jan Jonáš. Ten však nesplňuje podmínky § 3 odst. 1 tohoto zákona, neboť není státním občanem České republiky. Jeho bratr Jaroslav však nemůže nárokovat vydání i druhé poloviny nemovitosti, k níž je oprávněnou osobou jeho bratr Jan, neboť ten je dosud naživu, takže by teoreticky mohlo dojít ke splnění podmínky stanovené zmíněným § 3 odst. 1 zákona.

2.21 Oprávněná osoba, tedy stěžovatel Jan Jonáš, mohla využít zákonem stanovené lhůty šesti měsíců (§ 5 odst. 2 zákona) k uplatnění svého nároku na vydání věci. Z dikce § 35 zákona vyplývá, že tyto nároky zanikly ke dni 31. října 1991. Pokud je vládě České republiky známo, v této lhůtě stěžovatel svého práva oproti svému bratru Jaroslavovi nevyužil.

2.22 Zamítnutí žádosti o vydání věci z důvodu nesplnění podmínky státního občanství České republiky by vedlo stěžovatele k možnosti obrátit se s případem na soud. Stejná možnost soudního přezkoumání celé věci vzniká ex lege i na základě domněnky, že zákon o mimosoudních rehabilitacích poškozuje stěžovatele, neboť jej protiprávně vylučuje z okruhu adresátů zákona.

2.23 Jak totiž plyne z § 3 občanského soudního řádu, může se každý domáhat soudní cestou nápravy domnělého poškození nebo porušení jeho práv. Tím, že zákon používá pojmu "každý" a nikoliv "občan", tak naplňuje odlišení definované v článku 42 Listiny. Listina je součástí ústavního pořádku České republiky a představuje nejvyšší vnitrostátní normu chránící lidská práva a základní svobody. Ve zmíněném článku odlišuje státní příslušníky České republiky, které označuje pojmem "občan", od jiných kategorií osob. Pojem každý tak zahrnuje všechny osoby bez rozdílu státní příslušnosti. Nadto je pojem "občan" aplikovatelný i na osoby jiné než státní příslušníky České republiky v případech, je-li dotčeno některé z lidských práv. Tím je bezesporu i právo na soudní ochranu práv a svobod. Nedá se tedy přijmout argument, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k možnosti obrátit se na obecný soud se svojí stížností. Stejně tak by se mohl obrátit i na Ústavní soud, který je do pojmu "soudní cesta", použitého ve zmíněném § 3 občanského soudního řádu, taktéž zahrnut.

2.24 Přílohy k tomuto stanovisku obsahují shrnutí obecných právních principů vztahujících se k otázkám navracení majetku osobám, jimž byl tento v předmětné době protiprávně odebrán komunistickým režimem. V této souvislosti považuje vláda České republiky za důležité vysvětlit Komisi následnou právní reformu, která se k těmto otázkám vztahuje.

2.25 Podmínka trvalého pobytu pro vznesení nároku na vydání věci, obsažená v § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. z důvodu nelegitimního omezení výkonu vlastnických práv.

2.26 Jak se hovoří v odůvodnění tohoto nálezu, možnost výslovného omezení nabývání určitých věcí do vlastnictví pouze některými subjekty obsahuje článek 11 odst. 2 Listiny. Ten uvádí, že zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. V tomto smyslu hovoří Listina o občanech České a Slovenské Federativní Republiky, po 1. lednu 1993 o občanech České republiky. Listina tedy nezmocňuje zákonodárce ke stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví, totiž podmínky trvalého pobytu na území České republiky.

2.27 S odkazem na výše uvedené považuje vláda České republiky omezení výkonu vlastnických práv na základě podmínky státního občanství za legitimní. Odvolává se v této souvislosti nejen na článek 3 odst. 1 Listiny, obsahující antidiskriminační klauzuli, ale především na relevantní klauzule mezinárodních smluv o lidských právech, zejména pak na článek 14 Úmluvy.

3.1 Kromě článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě stěžovatel uvádí, že se stal obětí porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, protože byl údajně zbaven možnosti soudního projednání svého případu, a článku 14 Úmluvy, neboť došlo k údajné diskriminaci z důvodu absence státního občanství pro uplatnění jeho práv.

"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.".

3.3 Na základě výše uvedeného není stěžovatel podle názoru vlády České republiky oprávněn podávat stížnost ke Komisi ve vztahu k článku 1 Protokolu č. 1, neboť české zákonodárství, zejména dotčený zákon o mimosoudních rehabilitacích, je plně v souladu s odst. 1 Protokolu č. 1, jestliže omezilo výkon majetkových práv v souladu se zákonem. Vzhledem k výše uvedenému, tedy k faktu, že se stěžovatel odvolává na údajné porušení práva pokojného užívání majetku, které bylo v tomto případě zákonem a v souladu s dikcí Protokolu č. 1 omezeno, považuje vláda České republiky stížnost s ohledem na článek 1 Protokolu č. 1 na základě principu ratione materiae za nepřípustnou.

3.4 Navíc osobou, která je k podání stížnosti oprávněna, může být podle dikce článku 25 odst. 1 Úmluvy pouze osoba, která je pro daný případ a v daném vztahu pod jurisdikcí napadeného státu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel není v tomto případě pod jurisdikcí státu, považuje vláda České republiky stížnost na základě principu ratione personae za nepřípustnou.

"1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.".

3.6 Stěžovatel uvádí, že mu zákon o mimosoudních rehabilitacích upírá právo na vrácení jeho majetku, aniž by v jeho věci proběhlo soudní řízení a aniž by on mohl být soudním orgánem slyšen. Domnívá se proto, že bylo porušeno jeho právo na projednání jeho věci nestranným a nezávislým soudem podle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel vychází z nejasného a nepodloženého tvrzení, že nebyl aktivně legitimován k podání stížnosti k obecnému soudu. Jak dokazuje vláda České republiky mimo jiné i v bodě 2.23 tohoto stanoviska, zákon naprosto jasně a jednoznačně opravňuje každého k podání stížnosti k obecným soudům a posléze i k Ústavnímu soudu. Není tedy pravda, že by stěžovatel nebyl aktivně legitimován. Z tohoto důvodu je stížnost v té své části, která hovoří o domnělém porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, rationae materiae nepřijatelná.

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakékoli příčině, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.".

3.8 Z citace té části zákona o mimosoudních rehabilitacích, která hovoří o jeho účelu (viz bod 2.10 výše), vyplývá, že tímto účelem bylo zmírnit jen některé křivdy. Není totiž ani možné ani reálné, aby vláda odškodnila naprosto všechny křivdy spáchané v rozhodném období let 1948 až 1989. S ohledem na tuto skutečnost se zákonodárce rozhodl omezit okruh adresátů pouze na státní občany České republiky (podmínka trvalého pobytu byla zrušena nálezem Ústavního soudu, viz body 2.25 a násl.). V tomto smyslu odkazuje vláda České republiky na legitimitu takového omezení, definovanou naprosto jednoznačně právě v odůvodnění nálezu Ústavního soudu. Ten opírá tuto legitimitu o Listinu coby nejvyšší vnitrostátní právní normu zaručující lidská práva a svobody. Jak již bylo uvedeno v bodě 2.27 výše, toto omezení je i plně v souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, zejména pak s ustanovením článku 14 Úmluvy.

3.9 S odvoláním na již existující judikaturu Soudu lze konstatovat, že podmínka státního občanství by měla diskriminační charakter, pokud by nebyla založena na objektivním a odůvodněném oprávnění, což znamená pokud by nedocilovala legitimního účelu nebo pokud by neexistoval odůvodněný poměr mezi použitými prostředky a účelem zmíněného zákona. Ve vztahu k oběma otázkám účelu a poměru hraje signifikantní roli koncept přiměřené úvahy. Dle názoru vlády České republiky, takové oprávnění v tomto případě existuje a citovaný poměr mezi prostředkem a cílem nebyl narušen.

3.1O Vláda České republiky proto považuje vzhledem k výše uvedenému stížnost v té své části, která hovoří o domnělém porušení článku 14 Úmluvy, za rationae materiae nepřijatelnou.

3.11 Z judikatury Soudu vyplývá, že pojmem "konečné rozhodnutí" uváděným v článku 26 Úmluvy je označováno rozhodnutí posledního dostupného místního opravného prostředku (viz případ De Becker vs. Belgie). Musí se však, jak plyne i z následných rozhodnutí Komise, jednat o skutečně dosažitelný opravný prostředek. Jak již bylo uvedeno v bodech 2.22 a 2.23, stěžovatel, ačkoli mohl, nevyužil ani jediného opravného prostředku. Na základě uvedených skutečností je stížnost rationae temporis nepřijatelná.

3.12 Vláda České republiky považuje své stanovisko k přijatelnosti a obsahu předložené stížnosti v tomto okamžiku za vyčerpávající. Komise si nicméně přeje znát odpovědi na dva konkrétní následující dotazy.

1. Měl předkladatel stížnosti v době od 1. dubna 1995 (datum účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) možnost využít opravných prostředků, které by mu umožňovaly zažádat o restituci sporné poloviny majetku, a jejichž vyčerpání by ho opravňovalo předložit případ Komisi?

2. Je požadavek českého státního občanství (a dřívější požadavek trvalého pobytu) tak, jak vyplývá z předkladatelova případu, v souladu s článkem 14 Úmluvy v souvislosti s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvy? Jakým způsobem lze odůvodnit rozdílné zacházení v případě předkladatele stížnosti a jeho bratra?

3.13 Stěžovatel mohl v době od 1. dubna 1995 využít možnosti jak podání žádosti o restituci svého majetku, tedy ideální poloviny předmětné nemovitosti (tedy nikoli "poloviny majetku", jak se uvádí v otázce). Stejně tak měl možnost využít soudní cesty, tedy opravných prostředků, jejichž vyčerpání by ho opravňovalo předložit případ Komisi. Toto stanovisko opírá vláda České republiky o fakta uváděná výše v bodě 2.22 a především v bodě 2.23. Vzhledem k tomu, že této zákonné možnosti nevyužil, není oprávněn k předložení stížnosti Komisi, jak se uvádí v bodě 3.11 stanoviska.

3.14 Požadavek českého státního občanství je plně v souladu s článkem 14 Úmluvy v souvislosti s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvy. Toto stanovisko opírá vláda České republiky o fakta uváděná výše především v bodě 2.26 a dále v bodech 2.27 a 3.8 až 3.10. Z důvodů zde uvedených považuje proto vláda České republiky stížnost za nepřijatelnou.

3.15 Rozdílné zacházení v případě stěžovatele a jeho bratra lze odůvodnit odlišnostmi v jejich právní subjektivitě. Tato odlišnost je dána především různým státním občanstvím, tedy občanstvím USA v případě stěžovatele a občanstvím České republiky v případě jeho bratra. Podrobněji o tom hovoří stanovisko v bodě 2.21, především pak v bodě 2.17.

4. Z důvodů uvedených výše žádá vláda České republiky Komisi, aby prohlásila, že

a) vzhledem k tomu, že stížnost nebyla podána fyzickou osobou nacházející se z pod jurisdikcí státu, proti němuž stížnost směřuje, je stížnost ratione personae nepřijatelná;

b) vzhledem k tomu, že nedošlo k vyčerpání všech dostupných vnitrostátních řádných opravných prostředků, je stížnost ratione temporis nepřijatelná;

c) v případě, že by stížnost byla prohlášena za přijatelnou, nedošlo k porušení Úmluvy.

Příloha C 1. Rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 10 ze dne 13. května 1992;

STANOVISKO VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY K PŘIJATELNOSTI A OBSAHU STÍŽNOSTI Č. 23889/94 PODANÉ ANTONÍNEM NOHEJLEM

0.1 Na žádost obsaženou v dopise tajemníka Komise ze dne 20. července 1995 předkládá vláda České republiky následující stanovisko k přijatelnosti a obsahu výše uvedené stížnosti.

0.2 Část I tohoto stanoviska pojednává o skutečnostech případu, Část II popisuje vnitrostátní zákonodárství, Část III uvádí stanovisko vlády České republiky k přijatelnosti a obsahu stížnosti a Část IV závěry, které by podle názoru vlády České republiky měla Komise přijmout.

0.3 Co se týče obsahu stížnosti, ať už pojednává o právní či faktické stránce, nic v tomto stanovisku nelze považovat za definitivní a vláda České republiky si vyhrazuje právo předkládat ve vztahu ke stížnosti další informace.

0.4 Stejně tak co se týče znění tohoto stanoviska, vyhrazuje si vláda České republiky, aby za autentické znění stanoviska určené k další interpretaci, byla považována originální verze v českém jazyce a aby překlad do anglického jazyka byl považován za neoficiální.

1.1 Stěžovatel je státní občan České republiky a má trvalý pobyt ve Velké Británii. Sestra stěžovatele je státní občankou České republiky s trvalým pobytem na jejím území.

1.2 V roce 1960 musela stěžovatelova rodina odevzdat státu dva činžovní domy, které vlastnila. V roce 1968 stěžovatel emigroval z Československa do Velké Británie. Dne 13. ledna 1972 byl stěžovatel v nepřítomnosti odsouzen za emigraci ke dvěma měsícům odnětí svobody a konfiskaci všeho majetku. Na základě tohoto odsouzení získal stát částku 32.680.000 Kč z prodeje stěžovatelových patentů.

1.3 V roce 1990 bylo toto odsouzení zrušeno ex lege a ex tunc zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci").

1.4 V červnu roku 1990 stěžovatelův otec zemřel a stěžovatel spolu se svou sestrou zdědili celý první a jednu třetinu druhého domu.

1.5 Ve dnech 9. a 15. listopadu 1990 stěžovatel předběžně požádal Bytový podnik Praha 5, který byl vlastníkem daného majetku, aby do doby než bude přijata nová legislativa (zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") nebylo s majetkem nakládáno způsobem, který by mohl omezit jeho vlastnické právo.

1.6 V červnu roku 1991 požádala stěžovatelova sestra na základě § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích Bytový podnik v Praze 5 o restituci celého prvního a jedné třetiny druhého domu. Dne 17. října 1995 uzavřel Bytový podnik v Praze 5 se sestrou stěžovatele dohodu týkající se navrácení obou budov. Dohoda byla Státním notářstvím v Praze 5 registrována dne 8. ledna 1992.

1.7 Dne 23. listopadu 1991 (tedy již po uplynutí zákonné lhůty k uplatnění nároku, která vypršela podle § 5 odst. 2 a § 35 zákona o mimosoudních rehabilitacích dnem 1. října 1991) požádal stěžovatel Bytový podnik v Praze 5 o navrácení své části majetku. Bytový podnik v odpovědi sdělil, že jeho požadavek bude projednán. Dne 25. února 1992 stěžovatel požádal úřad Státního notáře o informaci ohledně současné situace svého majetku. Stěžovatel neobdržel odpověď. V této souvislosti vláda České republiky připomíná subjektivní charakter rozhodnutí Státního notáře (viz případ Jan Jonáš vs. Česká republika, stížnost č. 23063/93).

1.8 Dne 27. listopadu 1993 stěžovatel podal ústavní stížnost. Tvrdil, že § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, který omezil okruh osob oprávněných k podání žádosti na osoby mající trvalý pobyt na území České republiky, není v souladu s ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), článkem 1 Protokolu č. 1 (dále jen "Protokol") a článkem 4 Úmluvy.

1.9 Soudce Ústavního soudu informoval dne 17. prosince 1993 stěžovatele o náležitostech ústavní stížnosti a požádal jej o odstranění formálních nedostatků jeho stížnosti do 28. února 1994. Na tomto místě vláda České republiky upozorňuje na nesoulad stěžovatelova tvrzení, že "soudce Ústavního soudu informoval stěžovatele o náležitostech ústavní stížnosti, aniž by stanovil nedostatky podání stěžovatele", s dokumentací poskytnutou stěžovatelem, z niž vyplývá, že stěžovatel byl upozorněn na konkrétní nedostatky svého podání ("... pro řízení před ústavním soudem musíte být zastoupen advokátem na základě plné moci, v níž je výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem ČR ..."), požádán o jejich odstranění a pro případ, že tak neučiní, srozuměn s možnými následky, tj. odmítnutím návrhu. Dne 8. února 1994 zaslal stěžovatel svému právnímu zástupci v Praze plnou moc k zastupování, kterou tento obdržel dne 26. února 1994. V dopise ze dne 25. března 1994 obdržel stěžovatel informaci svého právního zástupce, že ústavní stížnost nebude možno předložit v daném termínu, jelikož právní zástupce neobdžel kopii stížnosti vyplněné žadatelem dne 27. listopadu 1993. Dne 1. března 1994 prohlásil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost za nepřijatelnou z důvodu nesplnění formálních náležitostí.

1.10 Nálezem ústavního soudu ze dne 12. června 1994 publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. (dále jen "Nález") byla zrušena podmínka trvalého pobytu pro restituci majetku podle § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Toto rozhodnutí umožnilo osobám, které byly státními občany ČR, ale neměly v ČR trvalé bydliště, uplatnit nárok na restituci majetku v prodloužené lhůtě šesti měsíců od tohoto nálezu Ústavního soudu, tj. od 1.11.1994 do 1.5.1995. Ústavní soud se nezabýval prodloužením roční lhůty stanovené v § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích pro uplatnění nároku vůči osobám, kterým byl majetek již vydán.

1.11 Dne 27. října 1994 prodala stěžovatelova sestra, aniž by o tomto stěžovatele uvědomila, první budovu společnosti N. za 2.800.000 Kč.

1.12 Dne 16. prosince 1994 se stěžovatel obrátil na svou sestru s žádostí o navrácení poloviny první a šestiny druhé budovy nebo o příslušnou finanční kompenzaci.

1.13 Dne 14. února 1995 stěžovatele informoval jeho právní zástupce, že přestože je nyní na základě Nálezu oprávněnou osobou, jeho žádost o restituci majetku bude neúspěšná, protože Ústavní soud neprodloužil lhůtu jednoho roku stanovenou v § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, stanovenou pro případy, kdy věc byla již vydána, a umožňující osobám, jejichž nároky nebyly uspokojeny, tyto nároky v dané lhůtě uplatnit u soudu.

1.14 K tvrzení stěžovatele předkládá vláda České republiky své vyjádření v části III stanoviska, které pojednává o přijatelnosti a obsahu stížnosti.

2.1 V této části stanoviska si vláda ČR dovoluje seznámit Komisi s právní normami přijatými zákonodárným orgánem tohoto

2.2 Vlastnické právo je zaručeno článkem 11 úst. zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"):

"(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní republice.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.".

"(1) Pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945,

b) podle zákona č. 231/1948 Sb., pro zločiny, přečiny nebo přestupky ...neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle § 40, ...

...jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující se zrušují k datu, kdy byla vydána.".

"Zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.".

2.5 Uplatňování restitučních nároků je upraveno zákonem o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších změn a doplňků. Na stěžovatele se vztahuje část první a hlava první tohoto zákona, zejména ustanovení §§ 1, 3, 4, 5, 6 a 13.

"Oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České republiky.".

"Povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, s výjimkou:

a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka však neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990,

"Povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odst. 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá.".

"K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne.".

"Povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát ...

"Finanční náhrada se oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou ji nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona.".

"V případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., popřípadě na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona, přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši 60.000 Kčs, která vyplácí způsobem uvedeným v odstavci 5.".

"Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti nejvíce ve výši 30.000 Kčs a ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu. Výši finanční náhrady upraví vláda svým nařízením. Finanční náhrada podle odstavce 1 se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona.".

2.15 Zákaz diskriminace je zakotven v článku 3 Listiny, rovnoprávnost pak v článku 1 Listiny. Článek 1 Listiny:

"Lidé jsou rovní a svobodní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné."

"Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.".

2.17 Právo na soudní a jinou právní ochranu je upraveno v hlavě páté Listiny, zejména v článku 36:

"(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."

(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.".

2.18 Soudním orgánem ochrany ústavnosti zejména pak základních práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech s základních svobodách, kterými je ČR vázána, je Ústavní soud. Jeho postavení je upraveno v hlavě čtvrté Ústavy, článku 87 odst. 1:

a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10,

d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ...".

2.19 Výše uvedená ustanovení týkající se práva na soudní ochranu pak provádějí zejména zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen "Občanský soudní řád") a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

a) fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci ...bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ...".

"Spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy.".

Postavení mezinárodních smluv o lidských právech v právním řádu České republiky

2.23 Postavení mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách upravuje článek 10 Ústavy:

"Ratifikované a vyhlášené smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.".

3.1 Shrnutí faktů případu Komisí ve svém závěru uvádí, že stěžovatel se dovolává domnělého porušení článku 1 Protokolu, neboť bylo protiprávně omezeno jeho právo pokojného užívání majetku, a článku 14 Úmluvy, neboť došlo k domnělé diskriminaci stěžovatele Nálezem Ústavního soudu.

3.3 Zrušením podmínky trvalého pobytu Nálezem se stal stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a mohl svůj nárok uplatnit u povinné osoby, tj. Bytového podniku Praha 5, ve smyslu ustanovení odst. 1 § 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve lhůtě šesti měsíců ode dne vykonatelnosti Nálezu, tj. do 1. května 1995. Pokud by povinná osoba žádosti nevyhověla, mohl stěžovatel na základě ustanovení § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne vykonatelnosti nálezu, tj. do 1. listopadu 1995, a tak realizovat právo na pokojné užívání majetku.

3.4 Z výše uvedeného vyplývá, že se stěžovatel nepokusil o realizaci svého práva na pokojné užívání majetku postupem stanoveným zejména zákonem o mimosoudních rehabilitacích a nelze tedy hovořit o porušení tohoto práva. Vláda České republiky shledává z těchto důvodů stížnost pokud jde o domnělé porušení článku 1 Protokolu za zjevně neopodstatněnou ("manifestly ill-founded").

3.6 Stěžovatel uvádí, že Nálezem je založena diskriminace porušující článek 14 Úmluvy. Dle názoru vlády České republiky došlo patrně k nesprávné interpretaci Nálezu na straně stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění Ústavního soudu tohoto Nálezu publikovaného ve Sbírce zákonů, Nález zrušením podmínky trvalého pobytu svými důsledky směřoval k odstranění diskriminace, založené na důvodu fyzickou osobou zvoleného trvalého pobytu, což je plně v souladu s článkem 14 Úmluvy. Na základě tohoto rozhodnutí se stěžovatel stal oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích a mohl svůj nárok uplatnit jak u povinné osoby, tak soudní cestou, jak je popsáno výše v bodě 3.3 a níže v bodě 3.9. Vláda České republiky proto považuje stížnost v části týkající se domnělého porušení článku 14 Úmluvy za zjevně neopodstatněnou ("manifestly ill-founded").

3.7 Vláda České republiky považuje dále za nezbytné vyjádřit se k otázce přípustnosti stížnosti z hlediska principu ratione temporis. Jak vyplývá z přehledu vnitrostátní právní úpravy (část II), posledním dostupným vnitrostátním právním prostředkem nápravy je podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu. Ačkoli stěžovatel toto podání uplatnil, jeho stížnost byla usnesením Ústavního soudu zamítnuta, protože nesplňovala formální náležitosti předepsané zákonem o Ústavním soudu, resp. "... navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě k tomu určené ...", zejména nebyl zastoupen advokátem, přičemž jak vyplývá z dokumentace poskytnuté stěžovatelem, byl tento na konkrétní vady svého návrhu soudkyní Ústavního soudu upozorněn, vyzván k jejich odstranění a srozuměn s následky plynoucími z jejich neodstranění. Je tedy zřejmé, že Ústavní soud se meritem stěžovatelova podání nezabýval, tj. že v předmětné věci nebylo doposud na vnitrostátní úrovni přijato konečné rozhodnutí.

3.8 V této souvislosti si vláda České republiky dovoluje připomenout judikaturu Komise v případě stížnosti č. 2854/66 (X a Y proti Rakousku), kdy Komise přijala stanovisko, že pokud stěžovatel, který se obrací na soudy, nesplní procedurální požadavky nebo časové lhůty, jeho stížnost bude z důvodu nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy prohlášena za nepřípustnou. Ze stanoviska Komise ke stížnosti č. 6878/75 (Le Compte proti Belgii) vyplývá, že pro vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy může být nezbytné, aby byl stěžovatel zastoupen právním zástupcem, pokud to vnitrostátní právo vyžaduje.

3.9 Kromě toho se stěžovatel stal na základě Nálezu oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud se stěžovatel domníval, že i po Nálezu, tj. zrušení podmínky trvalého pobytu, které bylo předmětem výše uvedené stěžovatelovy ústavní stížnosti, pokračuje porušování jeho práva pokojného užívání majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu a porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy, mohl se na základě bezprostřední aplikovatelnosti Úmluvy obrátit na vnitrostátní soudní orgány. K tomuto postupu je možno najít oporu ve vnitrostátním právu České republiky, zejména ve výše uvedených ustanoveních čl. 10 Ústavy, čl. 36 Listiny, § 72 odst. 1 písm. a) a § 74 zákona o Ústavním soudu a § 3 Občanského soudního řádu. Navíc, práva zaručená Úmluvou a Protokolem, na jejichž porušení si stěžovatel stěžuje, jsou adekvátně zaručena ve vnitrostáním právu České republiky, zejména pak v ustanoveních čl. 1, 3, 11 a 36 Listiny.

3.10 Pokud stěžovatel tvrdí, že nemohl zahájit v České republice soudní řízení, protože by "... neměl naději na úspěch", jedná se o subjektivní, ničím nepodložený názor stěžovatele, který je v daném případě irelevantní. Jak již bylo uvedeno výše, právní řád České republiky vytváří dostatečné záruky k tomu, aby se kdokoli mohl soudní cestou domáhat základních práv a svobod zaručených jak vnitrostátními právními předpisy tak mezinárodními úmluvami o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána.

3.11 Na základě výše uvedeného dospěla vláda České republiky k názoru, že nedošlo k vyčerpání všech dostupných vnitrostátních prostředků nápravy je uvedená stížnost ratione temporis nepřijatelná.

3.12 Komise nicméně v souvislosti s tímto případem požádala vládu České republiky o odpovědi na následující otázky:

2. Je nález Ústavního soudu ze dne 12. července 1994, který zrušil požadavek trvalého pobytu pro restituční nároky, ale neprodloužil lhůtu podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, v souladu s článkem 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a souvisejícím článkem 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv? Jakým způsobem lze odůvodnit rozdílné zacházení v případě stěžovatele a jeho sestry?

3.13 Při posuzování otázky kompetence Komise došla vláda České republiky k závěru, že Komise není ratione temporis příslušná ke zkoumání daného případu. Vysvětlení tohoto stanoviska je obsaženo v bodech 3.2 a násl..

3.14 K otázce týkající se porušení zákazu diskriminace Nálezem zastává vláda České republiky stanovisko, že Nález obecně nezakládal porušení zákazu diskriminace (tj. článku 14 Úmluvy), tedy ani ve vztahu ke stěžovateli. Stejně tak nezakládal porušení práva pokojného užívání majetku (tj. čl. 1 Protokolu). Naopak, zrušením podmínky trvalého pobytu Nálezem se stal stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a mohl svůj nárok uplatnit a následně realizovat právo na pokojné užívání majetku v souladu s ustanoveními tohoto zákona (viz bod 3.3 výše).

3.15 K otázce rozdílného zacházení vláda České republiky podává následující vysvětlení. Z formulace otázky Komise není zcela zřejmé, co má na mysli pojmem "rozdílné zacházení" a k jakému časovému horizontu tento pojem vztahuje. Podle chápání vlády České republiky se tímto pojmem rozumí rozdílný právní režim úpravy nároků na vydání věci, jíž byly oprávněné osoby v předmětné době protiprávně zbaveny komunistickým režimem. Tento právní režim, resp. rozdílnost jím založená, byl změněn již citovaným Nálezem Ústavního soudu. V době, která je pro stížnost dobou předmětnou, však již stěžovatel vycházel z právně nikoli odlišného, ale shodného režimu pro obě uvedené osoby. S odvoláním na již uvedený popis právní reformy Nálezem Ústavního soudu (viz např. bod 3.9 výše) proto nedošlo v případě stěžovatele a jeho sestry k rozdílnému zacházení.

a) vzhledem k tomu, že stížnost se sice dotýká práva na pokojné užívání majetku a zákazu diskriminace, nicméně tato práva nebyla porušena, je tato z důvodu zjevné neopodstatněnosti nepřijatelná;

b) stížnost nebyla podána po vyčerpání opravných prostředků stanovených vnitrostátním právním řádem a z tohoto důvodu je ratione temporis nepřijatelná;

c) v případě, že by stížnost byla prohlášena za přijatelnou, zde nedošlo k porušení Úmluvy.

Příloha C 1. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. července 1994;

2. Dopis soudkyně Ústavního soudu ČR JUDr. Brožové ze dne 17. prosince 1993;

STANOVISKO VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY K PŘIJATELNOSTI A OBSAHU STÍŽNOSTI Č. 26449/95 PODANÉ SPOLEČNOSTÍ ŠPAČEK S.R.O.

0.1 Na žádost obsaženou v dopise tajemníka Evropské komise pro lidská práva (dále jen "Komise") ze dne 19. května a 21. července 1995 předkládá vláda České republiky (dále jen "vláda ČR") následující stanovisko k přijatelnosti a obsahu výše uvedené stížnosti.

0.2 Část I tohoto stanoviska pojednává o skutečnostech případu, Část II popisuje vnitrostátní zákonodárství, Část III uvádí stanovisko vlády ČR k přijatelnosti a obsahu stížnosti a Část IV závěry, které by podle názoru vlády ČR měla Komise přijmout.

0.3 Co se týče obsahu stížnosti, ať už pojednává o právní či faktické stránce, nic v tomto stanovisku nelze považovat za definitivní a vláda ČR si vyhrazuje právo předkládat ve vztahu ke stížnosti další informace.

0.4 Stejně tak co se týče znění tohoto stanoviska, vyhrazuje si vláda ČR, aby za autentické znění stanoviska určené k další interpretaci, byla považována originální verze v českém jazyce a aby překlad do anglického jazyka byl považován za neoficiální.

1.1 Stěžovatel byl v roce 1991 podnikatelem - fyzickou osobou zapsanou v podnikovém rejstříku jako firma Špaček SW a to až do svého zániku dne 19. listopadu 1992.

1.2 V roce 1991 vedla firma Špaček SW v souladu s ustanovením § 25 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů (dále jen "zákon o soukromém podnikání občanů"), jednoduché účetnictví. V tomto roce zároveň firma Špaček SW dobrovolně požádala o zápis do podnikového rejstříku na základě § 13 odst. 3 zákona o soukromém podnikání občanů a od 1. ledna 1992 přešla z jednoduchého na podvojné účetnictví.

1.3 Dne 19. listopadu 1992 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 o výmazu zápisu firmy Špaček SW z obchodního rejstříku a téhož dne byl proveden zápis firmy Špaček s.r.o. do obchodního rejstříku.

1.4 Finanční úřad pro Prahu 5 provedl u firmy Špaček SW kontrolu důchodové daně a daně z objemu mezd za rok 1991 a 1992 do výmazu firmy z obchodního rejstříku a na základě jejího výsledku vyměřil platebním výměrem č. 27/93 ze dne 22. 4. 1993 čj. FÚ-2-7192/93 podle § 46 zák. č. 157/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů a podle § 63 zákona č. 337/1992 Sb. za rok 1991 dodatečnou daň a penále ve výši 385.600,- Kč a to na podkladě zjištění, že stěžovatel při přechodu z jednoduchého na podvojné účetnictví nezvýšil za rok 1991 základ důchodové daně o zásoby zboží k 31.12. 1991 ve výši 713.971,- Kč. Tím stěžovatel porušil ustanovení § 25 zákona o soukromém podnikání občanů a opatření federálního ministerstva financí (dále jen "FMF") ze dne 17. dubna 1991 (č.j. V/2-4 144/1991), označené jako Postup přechodu z jednoduchého účetnictví na podvojné účetnictví (dále jen "Postup").

1.5 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu k odvolání stěžovatele svým rozhodnutím že dne 17. srpna 1993 (č.j. FŘP-2-3920/1993) napadené rozhodnutí potvrdilo, když dospělo k závěru, že Finanční úřad pro Prahu 5 při svém rozhodování postupoval v souladu se Zásadami vedení účetnictví při soukromém podnikání občanů (dále jen "Zásady"), vydanými FMF (č.j. V-2-4900/90), které byly vydány k vymezení povinnosti uvedené v § 25 zákona o soukromém podnikání občanů i závaznými pokyny FMF (č.j. V/2-4 144/1991) ze dne 30. května 1991.

1.6 Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. prosince 1993 (č.j. 28 Ca 140/93-33), žalobu stěžovatele na přezkoumání citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu zamítl. Podle jeho názoru stanovit metodiku účetnictví bylo FMF v roce 1991 oprávněno podle § 14 odst. 1 zákona č. 21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací, ve znění zákona č. 128/1989 Sb. (dále jen "zákon o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací"), přičemž tímto zákonem ani jiným právním předpisem nebyla tomuto ústřednímu orgánu státní správy uložena povinnost stanovené podmínky a náležitosti vedení účetnictví, účtové osnovy a směrnice k nim a ostatní metodiku účetnictví vyhlašovat ve Sbírce zákonů. Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. b zákona č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů (dále jen "zákon o Sbírce zákonů ČSFR"), se opatření federálních ústředních orgánů státní správy a ostatních federálních ústředních orgánů vyhlašují uveřejněním plného znění nebo oznámením o jejich vydání, stanoví-li tak zákon. Nezvýšením základu důchodové daně za rok 1991 při přechodu z jednoduchého účetnictví na podvojné o zásoby zboží k 31. prosinci 1991 došlo firmou Špaček s.r.o. k porušení ustanovení § 25 odst. 2 zákona o soukromém podnikání občanů tím, že nebyl respektován postup stanovený FMF jeho opatřením (č.j. V/2-4144/1991 ze dne 17. dubna 1991).

1.7 Dne 1. března 1994 se firma Špaček obrátila na Ústavní soud ČR s ústavní stížností ve věci porušení práva garantovaného článkem 3 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a článku 4 odst. 1 Ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud rozhodl ve věci stížnosti nálezem dne 2. června 1994 (IV. ÚS 42/94), ve kterém neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení stěžovatelova základního práva uvedeného v Ústavě a v Listině a stížnost jako neopodstatněnou zamítl.

1.8 Shrnutí skutečností Komisí zmiňuje stěžovatelovo tvrzení, že rozhodnutím českých správních orgánů o dodatečném doměření důchodové daně a penále stěžovateli, došlo dle jeho názoru k porušení práva pokojného užívání majetku zaručeného článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Protokol č.1", dále jen "Úmluva"), publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.. Na základě těchto rozhodnutí byl stěžovatel "údajně" povinen dodržovat Zásady (viz bod 1.5), ačkoli tyto nikdy nebyly publikovány nebo oznámeny ve Sbírce zákonů a z tohoto důvodu nikdy nedosáhly kvality všeobecně závazného právního předpisu ve smyslu znění článku 1 Protokolu č. 1.

1.10 K tomuto tvrzení stěžovatele předkládá vláda ČR své vyjádření v části III týkající se přijatelnosti a věcného obsahu stížnosti.

2.1 V této části stanoviska si vláda ČR dovoluje seznámit Komisi s právní normami přijatými zákonodárným orgánem tohoto státu, které se vztahují ke stížnosti.

"4. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.".

"1. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.".

"1. Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu ... ...

2.5 § 2 zákona o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací (viz bod 1.6):

a) informace získávané soustavným a průkazným sledováním a hodnocením stavu a pohybu hospodářských prostředků (jejich zdrojů) a hospodářských výsledků (informace z oboru účetnictví),

b) informace sloužící k měření, hodnocení a ke kontrole hospodářské činnosti uvnitř organizace (informace z oboru rozpočetnictví)

c) informace získávané vyčíslováním a hodnocením struktury vlastních nákladů a dalších složek ceny výkonů a zkoumáním jejich vývoje (informace z oboru kalkulace).".

2.6 § 3 zákona o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací (viz bod 1.6):

"Informace získávané za soubory organizací nebo soubory osob metodami statistického zjišťování a zkoumání jsou informace o sociálně ekonomických jevech z výkaznictví, ze zvlášť organizovaných statistických šetření, soupisů a sčítání (např. ze sčítání lidu, domů a bytů, ze zemědělských soupisů), z průzkumů, anket a monografických šetření.".

2.7 § 14 zákona o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací (viz bod 1.6):

"(1) Metodické řízení informační soustavy organizací v oborech uvedených v § 2 písm a) až c) vykonává Federální ministerstvo financí; při metodickém řízení postupuje v dohodě s Federálním statistickým úřadem a pokud jde o obor kalkulace (§ 2 písm. c)) též v dohodě s Federálním cenovým úřadem.

(2) Metodiku účetního výkaznictví a vzory účetních výkazů stanoví Federální ministerstvo financí v dohodě s Federálním statistickým úřadem.

(3) Dohled nad prováděním opatření vydaných podle odstavce 1 a 2 vykonávají Federální ministerstvo financí a finanční orgány republik.".

"Účelem tohoto zákona je upravit způsob, jímž se ve Sbírce zákonů vyhlašují obecně závazné právní předpisy nebo opatření federálních orgánů a mezinárodní smlouvy, jakož i stanovit pravidla vydávání Sbírky zákonů.".

"(1) Ve Sbírce zákonů se vyhlašují uveřejněním plného znění nebo oznámením o jejich vydání:

b) opatření federálních ústředních orgánů státní správy a ostatních federálních ústředních orgánů, stanoví-li tak zákon.".

2.10 § 9 zákona o Sbírce zákonů ČSFR (viz bod 1.6) hovoří o vyhlašování opatření orgánů republik:

"Stanoví-li tak zákon České národní rady, vyhlašují se ve Sbírce zákonů opatření orgánů republik.".

(1) Podnikatel je povinen vést účetnictví, kterým prokazuje příjmy, výdaje a výsledek podnikatelské činnosti, majetek sloužící k jejímu provozování a závazky z této činnosti vyplývající.

(2) Podnikatel vede jednoduché nebo podvojné účetnictví v souladu se stanovenými zásadami.".

2.12 § 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen "zákon o účetnictví"):

(2) účetní jednotky jsou povinny dodržovat při vedení účetnictví účtové osnovy a postupy účtování, uspořádání položek účetní závěrky a obsahové vymezení těchto položek, rozsah údajů ke zveřejnění z účetní závěrky, postupy pro provedení konsolidace účetní závěrky, které stanoví federální ministerstvo financí a vyhlašuje je oznámením o jejich vydání ve Sbírce zákonů". (§ 8 odst. 1 písm b) zákona č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů).".

(2) Ode dne účinnosti tohoto zákona nepostupuje federální ministerstvo financí podle ustanovení § 4 odst. 2, § 14 a § 35 odst. 3 zákona č. 21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací, ve znění zákona č. 128/1989 Sb.".

2.14 § 4 zákona č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky (dále jen "zákon o Sbírce zákonů ČR") hovoří o vyhlašování opatření ústředních orgánů:

"(1) Ve Sbírce zákonů se vyhlašují uveřejněním plného znění nebo oznámením o jejich vydání:

2.15 § 46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků hovoří o vyměření daně a její dodatečné vyměření:

"(1) Podle výsledků vyměřovacího řízení stanoví správce daně základ daně a její výši, která má být daňovému subjektu vyměřena a předepsána.

(2) Pokud je základ daně nebo daň stanovena odchylně od základu daně a daně, jak je daňový subjekt přiznal nebo za řízení uznal, musí být z vyměřovacího spisu patrno, podle jakých pomůcek nebo na podkladě čeho se správce daně při stanovení základu daněa daně odchýlil, jakož i důvody těchto rozdílů. Obdobně musí být z vyměřovacího spisu patrno, jak byl daňový základ zjištěn a daň stanovena, stalo-li se tak bez přiznání nebo hlášení daňového subjektu.

(3) Stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny.

předpisným seznamem, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, a takto vyměřenou daň současně předepíše. Je-li takto vyměřená daň vyšší než daň vypočtená daňovým subjektem v daňovém přiznání či hlášení, je rozdíl splatný do třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření daně.

(5) Neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá nejpozději do konce příštího zdaňovacího období. V tomto případě se za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání nebo hlášení a bylo-li daňové přiznání nebo hlášení podáno opožděně, den kdy došlo správci daně. Stejně se při počítání lhůt postupuje i u dodatečného daňového přiznání nebo hlášení.

(6) Platebním výměrem se sděluje výše stanovené daně i v případech, kdy daňová povinnost má být podle zvláštních předpisů zaplacena bez podání daňového přiznání nebo hlášení, ale daňový subjekt tuto daňovou povinnost nesplnil.

(7) Zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku. Dodatečně vyměřená daň je splatná do třiceti dnů ode dne doručení platebního výměru. Tato náhradní lhůta splatnosti, jakož i náhradní lhůta splatnosti podle odstavce 4, nemá vliv na uplatnění penále podle § 63. Tento postup se uplatní přiměřeně i při vyměření daně nižší, než byla poslední známá daňová povinnost.

(8) V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru lze napadat jen doměřený rozdíl na daňovém základu a na dani.

(9) Tiskopisy platebních výměrů, hromadných předpisných seznamů a vyhlášek k nim vydá ministerstvo.".

3.2 Při zkoumání procesní stránky stížnosti došla vláda ČR k názoru, že uvedená stížnost je nepřijatelná ratione materiae a ratione temporis.

3.3 Stížnost je nepřijatelná ratione materiae neboť účelově dovozuje souvislost s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ve skutečnosti se stížnost vztahuje k problematice stanovování povinností ze strany státu vůči jeho občanům, konkrétně k problematice publikace právních předpisů a jejich závaznosti, z nichž však žádná není předmětem úpravy Úmluvy.

3.4 Ačkoliv je právo pokojného užívání majetku zaručeno i na vnitrostátní úrovni v článku 11 Listiny, stěžovatel učinil předmětem své ústavní stížnosti pouze porušení práva garantovaného článkem 2 odst. 4 Ústavy a článkem 4 odst. 1 Listiny (viz body 2.2 a 2.3).

3.5 Se skutečností uvedenou v předchozím odstavci souvisí i důvod, proč se vláda ČR domnívá, že stěžovatel před podáním stížnosti ke Komisi nevyčerpal na vnitrostátní úrovni všechny dostupné opravné prostředky. Ústavní soud ve svém nálezu (IV. ÚS 42/94) nerozhodoval o skutečnosti, zda bylo porušeno stěžovatelovo právo na pokojné užívání majetku, ačkoli je, jak již bylo uvedeno v bodě 3.4, na vnitrostátní úrovni rovněž zaručeno, jeho nález se týkal pouze petitu stížnosti stanoveného stěžovatelem, který si stěžoval na porušení jiných práv zaručených Ústavou a Listinou. Pokud by tedy měly být řádně vyčerpány všechny opravné prostředky, musel by stěžovatel učinit předmětem nové ústavní stížnosti i porušení práva na pokojné úžívání majetku. K tomu však v jeho případě nedošlo a neexistuje zde tedy ani konečné rozhodnutí stížnosti na vnitrostátní úrovni.

3.6. Z tohoto důvodu nesplnil stěžovatel podmínky pro přijatelnost stížnosti Komisí stanovené v článku 26 Úmluvy (ratione temporis), který umožňuje přijmout stížnost pouze v případech, kdy stěžovatel vyčerpal všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí, se obrátil se stížností ke Komisi.

3.7 Vláda ČR při zkoumání všech okolností tohoto případu a rovněž obsahu stížnosti došla k závěru, že pozice stěžovatele je neobhajitelná z následujících důvodů.

3.8 Stěžovatel ve své stížnosti ke Komisi uvádí, "... že byl nucen orgány státní správy zaplatit dodatečně vyměřenou důchodovou daň za porušení povinnosti, která nebyla založena zákonem o soukromém podnikání občanů. Povinnost mu byla uložena pouze opatřením ústředního orgánu státní správy, které pro svou osobu nepovažuje za právně závazné.".

3.9 Tvrzení stěžovatele, že jím porušená povinnost nebyla stanovena zákonem, je neopodstatnělé a zcela v rozporu se zněním ustanovení § 25 zákona o soukromém podnikání občanů, který výslovně ukládá povinnost podnikatelům vést jednoduché nebo podvojné účetnictví v souladu se stanovenými účetními zásadami. Jednoznačně a jasně zde zákonodárce ukládá podnikatelským subjektům povinnost stěžovatelem popíranou. Pokud tedy stěžovatel nesprávně vypočetl základ důchodové daně v souvislosti s nerespektováním ustanovení § 25 odst. 2 citovaného zákona, jehož důsledkem bylo i nedodržení metodiky Postupu (viz bod 1.4), dopustil se tak porušení tohoto zákona, jehož důsledkem bylo následné doměření daně na základě § 46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") a penále na základě § 20 odst. 2 zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění pozdějších předpisů nebo § 63 zákona o správě daní a poplatků v návaznosti na § 102 odst. 2 téhož zákona.

3.10 Smyslem publikace Zásad bylo upřesnit způsob vedení účetnictví dle znění § 25 zákona o soukromém podnikání občanů. Pokud by podnikatel nepostupoval podle metodiky FMF určené pro vedení těchto Zásad a přesto by správně vypočetl důchodovou daň, což se v případě firmy Špaček s.r.o. nestalo, nelze předpokládat, že by byl za nedodržení postupu podle těchto Zásad nějakým způsobem sankcionován.

3.11 Komise v souvislosti s tímto případem požádala vládu České republiky o odpověď na následující otázky:

1. Jaké publicity se v praxi dostává Finančnímu zpravodaji v České republice?

2. Může opomenutí publikovat Zásady vedení účetnictví při soukromém podnikání občanů ve Sbírce zákonů zbavit taková pravidla jejich kvality práva ve smyslu prvního odstavce Článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nebo jejich kvality "zákona" ve smyslu druhého odstavce těchto ustanovení?

3. Pokud ano, byla dodatečná daň, kterou byla stěžovatelova společnost vyzvána zaplatit v souladu s Článkem 1 Protokolu č. 1?

3.12 Vláda ČR si dovoluje v souvislosti s otázkou č.1 uvést, že Finanční zpravodaj je vydáván od roku 1967 na základě rozhodnutí ministra financí. V tomto publikačním zdroji určeném nejširší veřejnosti byly a jsou uveřejňovány ve formě opatření, sdělení, pokynů, stanovisek aj. podrobnosti úpravy obecně závazných právních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů a to na základě zmocnění těchto předpisů nebo v rámci působnosti a pravomoci Ministerstva financí ČR. Tímto způsobem je dána i závaznost této podrobnější úpravy pro určený kruh subjektů. Distribuce je zajištěna formou objednávky předplatného nebo za hotové prostřednictvím prodejní sítě SEVT, a.s.. Stejným způsobem je zajištěna publicita i Sbírce zákonů České republiky. Tento způsob publicity byl Finančnímu zpravodaji Ministerstva financí České republiky a tím i Zásadám v tomto zpravodaji publikovaných zajištěn i za existence bývalé ČSFR.

3.13 Odpověď vlády na otázku č.2 je nutno spolu s charakteristikou právní síly Zásad postavit na vysvětlení právního režimu, který v rozhodném období existoval.

3.14 Opatření FMF, jestliže v souladu s tehdejší platnou právní úpravou nebylo vyhlašováno ve Sbírce zákonů, nelze považovat za normativní právní akt.

3.15 Svojí povahou je lze charakterizovat jako výsledek právem předvídané formy činnosti, která však nevykazuje znaky normativního právního aktu ani interní normativní instrukce.

3.16 Podstatné v tomto případě je však to, že pramenem práva nejsou tyto mimoprávní normy samy (tj. Zásady), nýbrž zákon, který k nim odkazuje, tzn. jejich aplikaci dovoluje či přikazuje.

3.17 § 25 zákona o soukromém podnikání občanů (viz bod 2.11) je právní normou, která blíže neurčenému okruhu konkrétních adresátů (podnikatelům) ukládá povinnost vést účetnictví v souladu se "stanovenými účetními zásadami". Jejich nerespektování (a to buď v podobě jejich absolutního ignorování ze strany podnikatele nebo nedůslednostmi a chybami při jejich používání) se podnikatel takovýmto chováním dostává do rozporu s obecně závaznou právní normou jako takovou.

3.18 Samotné sankce a další nepříznivé dopady na podnikatele vyplývající z nevedení účetnictví, případně nesprávného vedení účetnictví, pak vyplývají z obecně závazných právních předpisů (tj. konkrétně ze zákona o dani z příjmu obyvatelstva či zákona o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací. To, že výše citované Zásady ve svém § 29 obsahují odkaz na tyto právní předpisy naopak nemá charakter normativní, neboť vlastní opatření FMF nelze považovat za normativní právní akt. Je-li však sankce dovoditelná z jiných zákonů jako takových, není ani třeba jejího opakování v opatření FMF, v tomto směru tedy plní § 29 Zásad výlučně funkci informativní.

3.19 V rozhodné době bylo FMF oprávněno na základě § 14 zákona o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací vykonávat působnost mimo jiné i v oboru účetnictví stanovením účetních osnov a směrnic k nim a ostatní metodiky účetnictví. Vydání Zásad předpokládaných § 25 zákona o soukromém podnikání občanů bylo zcela v působnosti FMF a jejich respektování na základě zákona o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací bylo i obecně závazné pro dotčené subjekty, kterým firma Špaček v roce 1991 byla.

3.20 K námitce stěžovatele k tomu, že nedošlo k publikaci Zásad prostřednictvím Sbírky zákonů je nutno uvést, že zákon o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací ani jiný právní předpis neukládal povinnost tomuto ústřednímu orgánu státní správy vyhlašovat stanovené podmínky a náležitosti vedení účetnictví, účtové osnovy a směrnice k nim a ostatní metodiku účetnictví ve Sbírce zákonů. Podle ustanovení tehdy platného znění zákona o Sbírce zákonů ČSFR se opatření federálních ústředních orgánů státní vyhlašovaly uveřejněním plného znění nebo oznámením o jejich vydání, stanoví-li tak zákon. Pokud by tato podmínka publikace Zásad ve Sbírce zákonů nebo oznámení o jejich vydání byla obsažena v § 25 zákona o soukromém podnikání občanů, lze důvodně předpokládat, že by prostřednictvím Sbírky zákonů byla Zásadám publicita zajištěna. K této situaci však nedošlo a z tohoto důvodu nebylo ani možné Zásady ve Sbírce zákonů publikovat.

3.21 Uvedené Zásady však byly zveřejněny ve Finančním zpravodaji Federálního ministertva financí (č.j. V/2-4900/90). Finančnímu zpravodaji je zajištěna stejná publicita jako Sbírce zákonů (viz bod 3.13). Ze zaslaných materiálů zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatel o existenci Finančního zpravodaje a o skutečnosti, že jsou v něm publikovány Zásady pro vedení účetnictví při soukromém podnikání občanů, věděl a dodržoval je dle vlastního sdělení "... z praktických důvodů, neboť se tím předcházelo vzájemným komplikacím v účtování" (viz žaloba firmy Špaček s.r.o. k Městskému soudu v Praze ze dne 14. října 1993). Toto subjektivní hodnocení právní závaznosti však v případě firmy Špaček z důvodů výše uvedených nelze přijmout.

3.22 To, že Zásady byly FMF vydány k vymezení povinnosti uvedené v § 25 zákona o soukromém podnikání občanů (viz bod 2.11), je stanoveno v jejich záhlaví. Toto odkazní ustanovení tedy zcela jasně vymezuje vztah právní normy (§ 25) a normy odkazní, určené k přesné specifikaci povinností z právní normy vyplývajících. Zákonodárce zvolil tuto formu mimo jiné i z důvodu, že v době, kdy zákon o soukromém podnikání občanů přijímal, nevěděl a ani nemohl vědět konečný počet opatření týkajících se vedení účetnictví, která bude za nutné a vhodné přijmout.

3.23 Ke změně režimu vyhlašování opatření ústředních orgánů týkajících se účetnictví došlo vydáním zákona o účetnictví, v němž je sledováno mimo jiné právě to, aby v tak závažné oblasti, jakou představují finance, bylo i u opatření ústředních orgánů účiněno zadost požadavku jejich publikace ve Sbírce zákonů. V ustanovení § 38 odst. 2 citovaného zákona zařazeném mezi společná, přechodná a závěrečná ustanovení se proto uvádí, že ode dne účinnosti tohoto zákona, t.j. od 1. ledna 1992, nepostupuje FMF podle ustanovení § 4 odst. 2, § 14 a § 35 odst. zákona o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací. Je tomu tak proto, že vzhledem k ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona, stanovujícího rozsah a způsob vedení účetnictví, je FMF vyhlašuje vždy oznámením ve Sbírce zákonů. Těmito ustanoveními zákona o účetnictví je tedy sice na jedné straně požadavek publikace opatření ústředních orgánů ve Sbírce zákonů stvrzeno, že do vydání tohoto zákona platil v uvedené oblasti režim ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) o Sbírce zákonů, jež tuto nepodmíněnost nestanovilo.

3.24 Jak již však bylo uvedeno výše, v případě této stížnosti došlo k porušení povinnosti stanovené zákonem, jejímž důsledkem bylo dodatečné doměření daně a penále, a to rovněž v souladu se zákonem.

3.25 Závěrem může vláda ČR odpovědět na otázku č.3. Při hodnocení celého případu zastává vláda názor, že v projednávané věci nedošlo k porušení stěžovatelova práva podle článku 1 Protokolu č. 1 ani k porušení práva uvedeného v článku 2 odst. 4 Ústavy a v článku 4 odst. 1 Listiny.

3.26 Česká republika jednala naopak zcela v souladu s článkem 1 Protokolu č. 1, když přijala zákony, které považuje za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistila tak placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Povinnost zaplatit důchodovou daň byla uložena na základě zákona, bez diskriminace vůči dotčeným subjektům a státní moc zde nebyla použita za účelem jiným, než předem stanoveným.

3.27 Vláda ČR si dovoluje seznámit Komisi s vývojem situace v dané oblasti během posledních let.

3.28 Dne 12. prosince 1991 přijal zákonodárný orgán ČSFR zákon o účetnictví s účinností od 1. ledna 1992. Ten zcela sjednotil a upravil právní vztahy vznikající v dané oblasti. Za nejdůležitější změnu ve vztahu k projednávané stížnosti lze označit znění § 4 odst. 2, které vymezilo pravomoc FMF a uložilo tomuto orgánu povinnost vyhlašovat jím stanovené postupy oznámením o jejich vydání ve Sbírce zákonů (viz bod 2.12). Neméně důležitý z hlediska posílení právní jistoty je i obsah ustanovení § 38 tohoto zákona, které stvrzuje, že až do vydání tohoto zákona platil v uvedené oblasti režim ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona o Sbírce zákonů ČSFR, který tuto nepodmíněnost neupravoval (viz bod 2.13).

a) stížnost nebyla podána po vyčerpání opravných prostředků stanovených vnitrostátním právním řádem a z tohoto důvodu je nepřijatelná ratione temporis;

b) protože stěžovatel účelově a chybně dovozuje souvislost svého případu s porušením práva zaručeného čl. 1 Protokolu č. 1, je stížnost nepřijatelná ratione materiae;

c) v případě, že by stížnost byla prohlášena za přijatelnou, zde nedošlo k porušení Úmluvy.

Úvodní stránka > Jednání vlády > Dokumenty vlády > 1995 > 1995-10-04