I. p ř i j í m á
k návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (tisk č. 2025), stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e
předsedu vlády, aby o stanovisku vlády uvedeném v bodě I tohoto usnesení informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
prof. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
Příloha k usnesení vlády ze dne 24. ledna 1996 č. 79
S t a n o v i s k o
vlády k návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
(tisk č. 2025)
Vláda na své schůzi dne 24. ledna 1996 projednala a posoudila návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a vyjádřila s tímto návrhem zákona n e s o u h l a s z těchto důvodů:
1. Předložený návrh zákona je zaměřen výlučně na zpřísnění trestní represe. Předkladatelé vycházejí z překonaného názoru, že úspěšnost potlačování kriminality je přímo závislá na druhu a především výměře ukládaných trestů, že trest má plnit především odstrašující funkci a jeho smyslem je izolace pachatele na co nejdelší dobu. Tím je však zcela popřen význam sociální prevence a výchovné funkce trestu. Navrhovaná právní úprava by z tohoto hlediska měla negativní dopad zejména na mladistvé recidivisty.
2. Návrh předpokládá výrazné omezení, případně i popření zásady individualizace trestu u části pachatelů trestných činů. Při splnění formálních podmínek, t.j. opětovného spáchání určitého trestného činu, by soud měl podle návrhu vždy uložit trest v předem stanovené paušální výměře. Takové řešení je v rozporu s článkem 90 Ústavy, podle něhož soud o vině a trestu rozhoduje, tedy volí z variant, které přicházejí v úvahu tu, která je nejen v souladu se zákonem, ale odpovídá i požadavku spravedlnosti.
3. Přijetí předkládaného návrhu má podle jeho zpracovatelů představovat adekvátní a nutnou reakci na zvyšující se kriminalitu. Statistické údaje o počtech odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve vztahu k počtu obyvatel nenasvědčují závěru, že by soudy ukládaly nepřiměřeně mírné tresty, nebo že adekvátnímu postihu brání příliš nízké trestní sazby. Srovnání s mezinárodními údaji naopak staví Českou republiku na jedno z předních míst ve světě při využívání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Uplatňování principu výrazného paušálního zvýšení trestu odnětí svobody by vedlo k dalšímu zvýšení počtu odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, a patrně by vyvolalo i mezinárodní kritiku.
4. Navržená novela zřejmě vychází z právní úpravy platné v některých státech, v evropském prostředí je však cizorodým prvkem a žádný stát ji také do svých trestních předpisů nepřevzal.
K jednotlivým bodům navržené novely vláda podrobněji uvádí:
K bodu 1
Stávající sazba trestu odnětí svobody u výjimečného trestu v rozmezí 15 až 25 let je pro rozhodování soudu, který musí vždy v konkrétním případě přihlížet i k osobě pachatele, dostatečně široká. Případným dalším zvýšením horní hranice této sazby by se stíral rozdíl mezi tímto trestem a trestem odnětí svobody na doživotí.
K bodu 2
Podle § 29 odst. 1 trestního zákona může být výjimečný trest uložen jen za ty trestné činy, u kterých to tento zákon ve zvláštní části dovoluje. Podle nově navrhovaného § 30 by soudy měly možnost, resp. povinnost uložit výjimečný trest i za ty trestné činy, u nichž je to platnou právní úpravou vyloučeno.
Výčet trestných činů, za jejichž spáchání je možné uložit trest odnětí svobody na doživotí, je uveden v § 29 odst. 3 trestního zákona. Pokud by soud neměl být tímto ustanovením vázán, musely by být v navrhované novelizaci uvedena jiná hlediska pro ukládání tohoto trestu, nebo by muselo být toto ustanovení vypuštěno.
V návrhem stanovených případech by soud měl vždy povinnost trest odnětí svobody na doživotí uložit. Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Navrhovaná právní úprava by rozhodovací pravomoc soudu o trestu zcela vyloučila a zpochybnila by ustanovení o základních zásadách trestního řízení uvedená v trestním řádu.
Praktický význam by nemělo navrhované ustanovení § 30 odst. 3, neboť u osob starších šedesáti let by uložení trestu odnětí svobody od 15 do 30 let bylo v podstatě totožné s doživotním trestem.
K bodu 4
Navrhovaným ustanovením o nebezpečném recidivistovi se fakticky přebírá úprava platná do roku 1990, kdy byli pachatelé, dopouštějící se soustavně méně závažné trestné činnosti označováni za zvlášť nebezpečné recidivisty a byly jim ukládány dlouhodobé tresty odnětí svobody. Přijetí navrhované úpravy včetně dalších podmínek pro ukládání trestů by znamenalo omezení rozhodování soudů při posuzování všech okolností, za nichž byl čin spáchán.
Soud by tak posuzoval jen formální, nikoliv však současně materiální stránku trestné činnosti.
K bodu 6
Navrhované zvýšení trestních sazeb u mladistvých nerespektuje doporučení obsažená v řadě mezinárodních dokumentů (např. doporučení Rady Evropy č. R/87/20.No13 ze 17. 9. 1987), podle nichž horní hranice trestu odnětí svobody ukládaného mladistvým pachatelům nemá v zásadě převyšovat pět let.
K bodům 7 a 8
Návrh se vrací k úpravě platné do roku 1990, kdy dolní hranice trestu odnětí svobody u trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 byla stanovena na tři léta. Důvodem jejího snížení v platné právní úpravě bylo zjištění, že skutková podstata tohoto trestného činu zahrnuje jednání různé závažnosti. Opětné zvýšení dolní hranice trestní sazby je odůvodněno nutností odpovídajícím způsobem reagovat zejména na agresivní a brutální případy páchání tohoto trestného činu. Za trestné činy loupeže páchané za těchto okolností je ostatně v soudní praxi (a s přihlédnutím k obecným zásadám ukládání trestů) vyloučeno uložit trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby. Obdobné argumenty platí i ohledně navrhovaného zvýšení trestní sazby u trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2, 3 trestního zákona.