I. p ř i j í m á k návrhu zásad ústavního zákona o referendu stanovisko uvedené v příloze tohoto usnesení;
II. p o v ě ř u j e předsedu vlády, aby o tomto stanovisku informoval předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Provede:
předseda vlády
Předseda vlády
Doc. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r.
Příloha k usnesení vlády ČR ze dne 21. dubna 1993 č. 187
S t a n o v i s k o
vlády České republiky
k návrhu zásad ústavního zákona o referendu /tisk č. 192/
Vláda České republiky na svém zasedání dne 21. dubna 1993 projednala a posoudila poslanecký návrh zásad ústavního zákona o referendu. Vláda s předloženým návrhem nevyslovila souhlas z těchto důvodů:
Ústavní systém České republiky je založen na principu zastupitelské demokracie. Výjimku připouští pouze Čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Základním předpokladem, který při tom musí být splněn, je přesné vymezení okruhu otázek, u nichž lze uplatnit výkon přímé demokracie. Tento předpoklad předložený návrh zásad ústavního zákona o referendu nesplňuje. Text zásady č. 2 upravující skutečnosti, o nichž lze rozhodovat v referendu, je formulován za použití zcela neurčitých pojmů. Přijetí takové právní úpravy, v níž by nedošlo k přesnému vymezení hranice výkonu přímé demokracie ve vztahu k výkonu demokracie zastupitelské, by vedlo k destabilizaci postavení orgánů moci zákonodárné, výkonné i soudní upraveného Ústavou České republiky.
Nehledě na výše uvedenou zásadní připomínku se upozorňuje, že předložený návrh má i další vady věcného i legislativního charakteru.
Například
- bez současného přijetí zákona, který by upravil způsob provádění referenda, by předložená právní úprava byla nerealizovatelná; do právního řádu České republiky byl sice recipován zákon č. 490/1991 Sb., o způsobu provádění referenda navazující na tehdejší ústavní zákon č. 327/1991 Sb., o referendu, avšak většinu jeho ustanovení nelze použít, protože jsou spjata toliko s existencí ČSFR a příslušností České republiky k ní;
- druhý odstavec zásady č. 4, který zakládá oprávnění k podání návrhu na vyhlášení referenda, stanoví v rozporu se zásadou 3 jiný okruh oprávněných subjektů;
- v zásadě 6 je rozpor mezi odstavcem 1, podle něhož musí být otázka v referendu formulována jednoznačně, aby bylo možno odpovědět "ano" nebo "ne", a odstavcem 2, který připouští, aby v otázce bylo předkládáné "několik řešení v téže věci".
- zásada 7 v předloženém znění je nedostatečná; je nezbytné přesně vymezit, v kterých případech se může referendum konat v menších územních celcích, než je území České republiky; mohlo by jít o otázky, které se týkají pouze daného územního celku a nedotýkají se zájmů ostatního území České republiky;
- ze zásady 12 nelze dovodit, jakou má oznámený výsledek referenda závaznost.